Náš husky má boudu 5+1

Před dvěma roky, těsně před Vánocemi, jsme se museli rozloučit s naší husky fenkou Ketty. Věděli jsme, že je vážně nemocná, ale konec přišel příliš rychle a nečekaně. Na to, že s námi o Vánocích už nebude, nebyl nikdo připravený. Stále se slzami v očích jsem hledala na internetu možnosti chovných stanic, prostě cokoliv, co by nám zase domů vrátilo čtyřnohého kamaráda. A tak jsem našla i stránky kaya.cz, které podporují projekt Siberian husky rescue.
Prohlížela jsem si aktuální nabídku psů z útulků a tam jsem ho našla. Tehdy ho pojmenovali Scotty a věk určili přibližně na 3 roky. Díval se z fotky tak smutně a i přesto, že šlo o psa, byl Ketty neuvěřitelně podobný. Bylo rozhodnuto. Byl to velký risk, protože útulek byl na Kladně a my bydlíme u Olomouce, ale vyšlo to. Dlouhou cestu zvládl pes výborně. I přesto, že můj otec stále truchlil pro Ketty, a nechtěl o novém pejskovi nic slyšel, již 5 minut po příjezdu ho vyčesával a plánoval, jak ho musí vykoupat a zjistit co má rád.
Hned další den jsme zkoušeli, zda neuslyší na jiná jména a strefili jsme se v Maxovi. Takže od té doby máme doma Maxmilliána. Brzy jsme zjistili, že nemá cenu Maxe nějak s Ketty srovnávat nebo od něho očekávat stejné chování. Max byl od začátku svůj. Chvíli mu trvalo, než si s tátou vyjasnili, kdo je pánem smečky a teď už jeden bez druhého neudělá ani krok. Nicméně Max zavedl u nás doma nové pořádky. Ketty měla své místo na dvoře a jen v opravdu výjimečných případech mohla spát uvnitř. Max venku spát odmítal, takže jsme nakonec podlehli a po půl roce padl i zákaz vstupu do prvního patra našeho rodinného domku. Kde jsme my, je i Max. Také frekvence a délka procházek se razantně změnila. Ketty nevyžadovala dlouhé procházky, ale s Maxem tráví otec každý den venku hodinu až dvě. Naštěstí bydlíme na vesnici, takže za 10 minut jsme v prostředí polí a hájů a Max může svobodně běhat a objevovat krásy přírody.
Zažili jsme i nepříjemné chvíle, které většinou pramení z Maxova strachu být sám. Když potřebují všichni najednou odjet, tak není možné Maxe nechat venku. I zdánlivě vysoký a nepřekonatelný plot je zdolán a Max se nás vydává hledat. Už jsme ho několikrát nakládali do auta a vraceli se zpátky. Uvazovat ho nechceme, takže jsme mu dali k dispozici náš rodinný dům, neboli boudu 5+1. Jeho snaha nás hledat je urputná. Dokáže vyskočit oknem, rozkousat záclony nebo pokud jsou opravdu všechny cesty uzavřeny, tak se nám alespoň trochu pomstít roztrháním pytle s tříděným plastovým odpadem apod.

Nepříjemných chvílí je však minimum, převládají ty krásné a povznášející. Bez Maxe, by to už nešlo!